Nejsem přítelem hodnocení národů na zlé a hodné, ať se jedná o Izraelce, Srby, Syřany, nebo Gruzínce. Čím dál tím však mám pocit, že nad věcným hodnocením situace převládá hysterická reakce, která má za účel hlavně pošpinit (byť jenom potenciálního) nepřítele a připravit tak asi čtenáře na „svatou válku“ proti němu, jako představiteli „všeho zla“. Ani v běžném životě ani v životě států to tak jednoduché nebývá, i když se o toto zjednodušení řada politiků a bohužel i novinářů pokouší. Ostatně vzpomeňme si, kdo byl pro nás největším zlem a my byli pro něho ještě před čtvrt stoletím. Po řadě katastrof, které tato politika způsobila v minulých dekádách se očividně otevírá další představení této smutné tragédie, tentokrát na Ukrajině.
Křehká je věc vzájemné úcty a respektování dvou nebo více národů, které historicky obývají jedno území, jeden stát. Není nic jednoduššího než momentální problémy země svést na jiné etnikum nebo jinou ideologii. Bohužel ti vůdcové, kteří se nechají na této vlně nést jsou pravými nepřáteli své země i celého lidstva. Ať se jmenují Hitler, Franco, Izetbegovič, Thači, Karadžič, Husajn nebo Putin. Je povinností nás všech být před těmito typy ve střehu a snažit se upozorňovat na ně dřív, než po prvním „velkolepém“ vítězství nad těmi druhými nově objevený vůdce zjistí, že už jedině přitvrzování jeho postojů mu udrží moc. Po otevření lahve s Džinem už Džin zpátky dát nelze.
Existují síly, které mají možnost tyto typy vůdců zkrotit a zastavit dřív, než se stanou nekontrolovatelnými. Ale nesmí se před nimi schovávat pod polštář ani dupat jako slon v porcelánu. A už vůbec ne přilévat olej do ohně a povzbuzovat jednu už tak dostatečně zmanipulovanou skupinu obyvatel proti té druhé. Ono totiž, jak jednou zastřelíš svého souseda, jeho bratr zastřelí na oplátku tvou ženu, už většinou nebývá cesta zpátky. Zvlášť v rozvrácené zemi, kde se nejobdivovanějším hrdinou stává pohříchu ten, který by v normální situaci byl ve vězení nebo na psychiatrickém léčení. Nesoudím tímto, na které straně je spravedlnost a kdo je dobrý a kdo zlý. Osobně si myslím, že po prvních výstřelech už ztrácí tato kategorie v občanské válce smysl. Ano, tou silou, která je schopna zastavit nesmyslné vraždění, je mezinárodní společenství, zde konkrétně Evropská unie, lépe řečeno představitelé, kteří za ní mluví.
A vytýkám jim jejich roli během rozpadu Jugoslávie. Protože stačilo jen dotlačit vznikající Chorvatskou republiku, aby slíbila a zaručila v Evropě běžná národnostní práva početné srbské menšině a válka s genocidou a vyhnáním statisíců lidí v Chorvatsku ani v Bosně nemusela být. Stačilo jen pohrozit, že bez tohoto prohlášení a příslibu jakési autonomie nebude nová republika uznána. Místo toho byly nově vzniklé státy ještě před jejich konstitucí jednostranně a bezpodmínečně uznány a přímo povzbuzovány ve válečném úsilí a mocně podporovány dodávkami zbraní.
Dalším krokem v této tragédii bylo Kosovo. Bezpodmínečná přímá podpora jedné strany proti straně druhé, spojená v tomto případě ještě s mírovým bombardováním civilních cílů vedla k eskalaci konfliktu a k dokonalé etnické čistce. Místo hledání kompromisů na začátku konfliktu, například dočasnou správu provincie mezinárodním společenstvím, na kterou by zjevně Miloševič přistoupil, protože jeho situace v Kosovu byla bezvýchodná. Nesmělo by ovšem mezinárodní společenství přistupovat k mezinárodním smlouvám (dohoda z Rambouillet) jako k cáru papíru.
Aby se náhodou neztratila pozornost, následovala Gruzie. To samé v kopii. Nekritická podpora a neupřímné sliby gruzínskému vedení, které se nechalo pod příslibem všemocné pomoci od Západu vyprovokovat k směšnému útoku proti několikanásobné přesile ruské armády, která byla v jižní Osetii a Abcházii legálně na základě rozhodnutí OSN. Žádní jiní vojáci žádné jiné armády na světě (ani Britské nebo Americké) by nereagovali jinak, než odvetou. Jen blázen by své občany poslal do boje za takto nepromyšlenou a předem ztracenou věc.
Přejdu v rychlosti nedávné konflikty v Libyi a v Sýrii, kde další nekritická a nepodmíněná podpora jedné z válčících stran, které se okem běžného pozorovatele od sebe nijak neliší, přinášela a přináší jen bezvýchodné utrpení běžných lidí. Na tom se ruku v ruce podílí jak Západ, tak Rusko, tak islámský svět.
A dostáváme se k dalšímu dějství – k Ukrajině. Popíšu všeobecně známá východiska. Ukrajina je národnostně i historicky heterogenní zemí, o kterou se spolu přetahují po staletí Západ a Rusko. V tomto přetahování se používají různé úskoky a fauly od obou hegemonů. Rusko ani Západ se nevzdá vlivu na Ukrajině mávnutím ruky a každý z hráčů má na své straně zhruba stejnou polovinu obyvatel Ukrajiny. Kdo to nevnímá, je slepý. Většina lidí tam chce ale jen lepší život, lepší ekonomickou situaci, demokracii a lidská práva. A taky ví, že okamžité vplynutí do Evropské Unie, stejně jako do ruského prostoru by byla pro Ukrajinu tragédie. A proto všechny akty, které vybočují z této „Hry stínů“ jsou rizikem, na který doplatí především obyčejní lidé. A tak kladu otázku: „Proč my jako v součást Evropské unie přehlížíme nebo snad dokonce jásáme nad takovými věcmi jako je např. zrušení národnostních práv v oblastech, kde je více než 10% rusky mluvících obyvatel. Vždyť to je přeci základní lidské právo ve všech zemí Unie. Proč to nekritizujeme? Proč nekritizujeme fakt, že ve Lvově ozbrojenci obsadili státní úřady a usnesli se, že už dále nejsou vázáni nařízeními centrálních orgánů. Není divné, že parlament v Kyjevě poté, co jej obsadili ozbrojení povstalci, během několika hodin velkou většinou změnil ústavu a vládu, prezidenta, prokurátora atd. Ti samí poslanci, kterým to před pár dny nevadilo. Asi se před hlavněmi samopalů snáz dojde k prozření. To jsou všechno nestandardní a protiústavní kroky, které logicky zneužije každý, kterému se hodí a použije je na obhájení svého dalšího protiústavního kroku. Prostě za protiprávní akt představitelů Krymské oblasti jsou přímo odpovědní ti, kteří podobné protiprávní akty na druhé straně země činí. Bylo by dobré, kdyby si to uvědomili.
Stejně odsuzuji kroky Ruské federace, která ztratila brzdu, kterou každá politická reprezentace musí mít. Dostává se tím na stejnou úroveň se zfanatizovaným davem na náměstí . Odsuzuji ukrajinské politiky, kteří slepě skočili na provokace obou stran a hrají v tom smutnou úlohu pěšáků, kteří mohou jen prohrát.
Přitom řešení, které jako jediné má smysl je krocení emocí a hledání kompromisů. Na tom by se měla Ukrajina, Evropská unie a Rusko shodnout. Všichni tři. Současně také dodržování dohod ať už jsou 60 let (předání Krymu Ukrajině) 20 let nebo týden (dohoda o předčasných volbách) staré. Všechna ultimáta, jednostranné kroky a uražená gesta jen konflikt eskalují. A dělají je všechny tři strany rovnou měrou. Takže milí Rusové, opusťte Krym za cenu zachování případně posílení autonomie. Přestaňte se vměšovat do dění ve východní Ukrajině na oplátku za obnovení národnostních práv rusky mluvících obyvatel, které jsou běžné v civilizované Evropě. Milí evropští politici, přestaňte se vměšovat do vnitřních věcí Ukrajiny, zdržte se účasti na ozbrojených protivládních demonstracích, přestaňte slibovat něco, co nemáte v úmyslu plnit, obhajujte lidská práva a mezinárodní smlouvy a odsuzujte nedemokratické praktiky bez ohledu, jestli se jedná o stranu spřátelenou nebo tu druhou. Milí Ukrajinci, nevěřte, že vám přijde na pomoc někdo jediným vojákem, spoléhejte především sami na sebe. Nikdo z venku vás nezachrání. Pokud si svou zemi rozvrátíte, nikdo ji nedá dohromady. Opakujte trpělivě svým občanům, že vaši sousedé z východu, jihu, západu nejsou vaši nepřátelé. Krym zpátky už nevybojujete zbraněmi, ale trpělivým jednáním, které vás teď bude stát mnoho ústupků. Ostatně největší vaše chyba je uložená už v rodném listě předání Krymu výnosem Nejvyššího Sovětu z roku 1954, kde se píše, že RSFSR předává Krym bratrskému lidu Ukrajiny. Pokud bude Kyjev hlasitě provolávat, že Rusko je jeho největší nepřítel, není se čemu divit, že si Rusové berou tento dar zpátky. Mohli si ho vzít kdykoliv před tím, ale spouštěcím mechanizmem současných událostí byly právě protiruské aktivity v Kyjevě, mnohdy vyvolávané cizími zájmy.